Vybavení

 

  Základní podmínkou pro lyžování bylo vlastnit dobré lyže. Pro lyžaře-turistu to byly  lyže jasanové. Nejlepší varianta byla pokud se všechna léta sbíhala rovnoběžně v parabolách do špičky lyže,  tomu se říkalo lyže se zrcadlovým řezem. Na přípravu lyží se používalo různých typů mazadel. Ty se doporučovalo nanášet za tepla. Mezi dobrá mazadla patřily Skiolin,  Pixat,  Bilgeriho vosk,  Sverdrupit a Oestby-Klister.  Jako náhrada mohl posloužit parafín, ten se ovšem velmi brzo setřel.  Na  rozžehlení se používalo žehličky, v odborných sportovních potřebách se dala zakoupit speciální hliníková. Byla velmi lehká a tudíž praktická, dala se snadno zahřát i na lihovém vařiči.  Na namáhavější výstupy se nosily tulení pásy, se srstí po směru jízdy, které bránily zpětnému klouzání a zároveň příliš nebránily sjezdu.

  Existovalo mnoho variant vázání. Od vázání řemenových až po složitá,  kovová, používaná obzvláště  v Alpách. V našich horách se užívala vázání řemenová. Vázání Huitfeldské  se skládalo ze svorky a dvojitého řemene, opatřeného prodlužovací přezkou a řemene držícího špici boty ve svorkách.  Druhým typem řemenového vázaní byla Balata, to bylo doporučováno spíše do půjčoven a těm kdo nemají speciální lyžařské boty.  Kovová vázaní, nejčastěji užívaná, byla vázání Bilgeriho a Schusterovo, která spojovala výhody řemenového a kovového.

 

 Dalo se používat dvou variant holí. První typ byla téměř třímetrová tyč, ovšem pouze jedna.  Druhou,  prosazující se,  variantou bylo užívaní dvou  holí. Ty měli sahat do výše ramen, tedy asi 150 cm dlouhé.  Přibližně 15 cm nad bodcem opatřené  talířky, aby se nebořily do sněhu. Průměr talířků byl nejčastěji 15 cm, vyráběly se z tonkinových prutů s řemínkovým nebo lýkovým opletením.  Poutko na držení mělo být  nejlépe  ze širokého a měkkého řemene. Nejčastěji používaným materiálem na výrobu holí byl bambus, tonkin, líska nebo jasan.

 

  Důležitou součástí lyžařské výbavy byly vhodné boty. Nejlepší  bylo nechat si ušít pár speciálně na lyžování. Ty měly dvojitou podešev, malé dírky na šněrovadla, jazyk všitý až navrch boty a nahoře plstěnou manžetu proti vnikání sněhu do bot. I kvalitní boty časem začaly  promokat a proto bylo potřeba je natírat tukem. Osvědčený způsob byl následující. Půl kilogramu rozpuštěného  mýdla vlijeme do bot, po třech dnech zbytek vody vylijeme.   A  boty  zvenku  natřeme tukem. Nejlepší tuky na    mazání bot   byly    tyto:   Gummitran,  Nansenin,  Grassol nebo Marsův olej. Na ochranu bot před odřením od svorek vázání se užívalo plechových chránítek. Při návratu domů se vnitřek boty vycpával senem nebo novinovým papírem a sušit se dávaly do mírného tepla.

 

  Z oblečení byl nejlepší norský lyžařský kostým. Dal se sehnat v odborných závodech.  Sestával z dlouhých kalhot  sahajících až do bot, u bot se ovazoval ovazky a z blůzy zapínající se až u krku.  Přesto postačil  i obyčejný turistický oblek a ovinovací kamaše. Prádlo pouze lehké ( lyžování zahřeje i při silných mrazech a je nebezpečné býti propocen ) a s sebou teplé do zásoby.  Nedoporučovalo se lyžovat ve svetru,  protože se na něj lepí sníh. Výborný byl  lehký kabát proti větru,  který se navlékal přes oblečení. Ponožky silné a vlněné, nejkvalitnější byly dovážené z Norska. Pod tyto vlněné se oblékaly ještě tenké,  bavlněné. Důležitý byl výběr vhodných rukavic. Přes vlněné palčáky se přetahovaly  druhé z nepromokavého plátna, sahající až k lokti. To proto,  aby sníh nevnikl do rukávů.  Nejlepší byla taková vlněná čepice, která se  za ostrého mrazu nebo vánice dala spustit přes uši a zavázat pod bradou tak, aby chránila i krk. Do teplejšího počasí se nosily lehké hedvábné pletené čepičky, kterým se říkalo Zipfelmütze.

 

 

 

Technika

 

   Před začátkem lyžování se tak jako dnes doporučovalo nabýt jisté kondice. Nejvhodnější byla celoroční turistika a vodní sporty. Taktéž se doporučovalo naučit se zacházet s lyžařským vybavením dříve než  se přišlo do styku se sněhem. Rozdíl staré a dnešní techniky je značný,  základní rozdíly jsou dány tím, že se používalo vázání,  kde byla volná pata. Starý způsob jízdy se v žádném případě nedá srovnávat s dnešním carvingem.

   Nejprve  zmiňme telemark. Zatížíme pravou lyži a posuneme ji dopředu, tak že levá je úplně odlehčena, téměř klečí, hrudník je vzpřímen. V okamžiku provádění švihu se nahýbáme do středu kružnice, kterou chceme opsat. Odlehčíme špici pravé nohy  a váhu přeneseme na patu, hraníme vnitřní hranou pravé lyže a celým tělem trhneme doleva. Po správném provedení přitáhneme levou lyži k pravé a telemark je hotov. Totéž obráceně na druhou stranu.

   Kristiania nebo také kristiánka se prováděla následujícím postupem.  Při sjezdu se těžiště posune dozadu, skloněním  těla mírně nazad. Pravá noha se předsune o délku vázaní a levá se v koleni mírně prohne. Silně trhneme vpravo a odlehčíme přední část lyží. Prudkému obratu těla i lyži vpravo pomáháme rozmachem rukou. Tím se lyže postaví kolmo na směr předchozího sjezdu a my okamžitě zastavíme.

   Ke skoku byla potřeba jistých zkušeností. Sjíždí se co nejužší stopou, kotníky u sebe, kolena volná a pružná.  Přidřepneme  a odrazíme se, tělo se vymrští do vzduchu, náležitě se nakloníme dopředu a lyže přitáhneme k tělu.  Držíme je však rovnoběžně se svahem. Při dopadu uděláme výpad tělem dopředu, abychom vyrovnali rozdíl rychlostí. Pak se již můžeme navrátit do normální sjezdové polohy.